Projekt pro galerii Deska vychází striktně z daného místa, respektive navrací v převráceném gardu jeho původní funkci, kterou bylo veřejné WC. Jde o princip, který si hraje s místem a jeho zaniklou funkcí, zároveň reaguje na původní architekturu, kterou současná podoba galerie Deska skrytě zachovala. Původní naddveřní přístřeší definovalo výrazným centrálním vyboulením její stávající vzhled. Vlasák se instalací vrací za tento moment a vytahuje vodu jinými cestami ven. Nejde o laciné konstatování rozporu veřejného záchodku a umělecké galerie, ale důsledným a maximálním vytěžením prostoru upomíná, bez použití formálních uměleckých prostředků, na paměť místa a jeho proměnu.

Robert Vlasák (1978) se po absolvování ateliéru Přírodní materiály Jaroslava Prášila (FUD/UJEP) a následném dvouletém studiu v ateliéru Nefigurativní sochařství Jana Ambrůze (FAVU /VUT) vrací do Ústí nad Labem jako odborný asistent ateliéru Přírodní materiály, v němž v současné době zastává spolu s Janem Krtičkou pozici vedoucího ateliéru. V povaze Vlasákova uvažování o podobě uměleckého díla nacházíme sympatické konstantní setrvávání, které výtvarnou podobu finálního artefaktu, instalace, objektu zdánlivě ignoruje. Obsah převládá a v kontextu fyzikálních či technologických východisek, často s přesahem do oblasti kvazivědeckého uvažování, i v kombinaci rustikálního a precizního řemeslného zpracování je absence oné estetické libosti ještě podtržená. Při bližším seznámení se ale prvotní dojem začne obohacovat o další roviny, ubírat se směrem k humoru, ironii či citlivému vnímání prostředí. A přes výše uvedená, a pro někoho hůře přístupná východiska, cítíme určitou lehkost, která vyvažuje celkové první vyznění Vlasákovy tvorby, která primárně nepoučuje a nevychovává

Text: Karel Konopka

FACEBOOK