Výstava Na hraně tematizuje možnosti využití kamene jako primárního stavebního prvku šperku a zároveň upozorňuje na tenkou, ba téměř neviditelnou hranici mezi autorským šperkem a drobnou plastikou. Martin Verner se ve svém doktorském výzkumu na Fakultě umění a designu UJEP zbývá způsoby zpracování kamene ve šperkařské tvorbě, a proto k účasti na výstavě přizval čtyři výtvarníky, kteří s tímto materiálem ve své tvorbě invenčním způsobem pracují – Ludmilu Šikolovou, Miu Čopíkovou, Pavla Opočenského a Karla Votipku.

Využití drahých kamenů klenotníky bylo původně opodstatněno především optickými vlastnostmi tohoto materiálu a ty byly dále akcentovány specifickým způsobem výbrusů, které umožňovaly směřovat lom světla. Vystavující umělci posouvají využití kamene ve šperku na zcela jinou úroveň. Kámen či minerál v jejich pojetí není pouze okrasným prvkem, nýbrž primární konstrukční složkou jednotlivých objektů.

Čopíková, Votipka a Opočenský sice pracují s polodrahokamy, ale pod jejich rukama se vzácný minerál mění v sochařskou hmotu. Na druhé straně Ludmila Šikolová a Martin Verner tvoří s materiálem, který nebyl původně určen pro klenotnické účely, naopak je využíván při výrobě užitkových nebo technických objektů. Oba autoři zkoumají limity použité hmoty z hlediska pevnosti, pružnosti a možnosti využití v drobné plastice.

Mia Čopíková pomocí geometrických řezů a vkládání plátkového zlata zdůrazňuje krystalickou podstatu křemene křišťálu. Vytváří napětí mezi surovým, neopracovaným povrchem a vnitřní vrstevnatou logikou objektu, která se dostává ven ve formě měkkých odlesků.

Karel Votipka s dokonalou řemeslnou přesností z kusu zeleného nefritu vybrušuje tenké plochy, které umožňují procházejícímu světlu odhalit strukturu kamene. Nefritové plošky kombinuje s leštěnými i matovanými konstrukcemi z nerezové oceli a stříbra.

Paradox křehkosti a zároveň houževnatosti zdůrazňuje ve svých nefritových brožích a prstenech Pavel Opočenský. Díky dalšímu minerálu, diamantu, mohl docílit při řezání a broušení absolutní tenkosti a křehkosti vystavených objektů.

Ludmilu Šikolovou dlouhodobě fascinuje slída pro své specifické vlastnosti, jako je lesk, průhlednost, odolnost vůči ohni, ale také pro minerál netypická ohebnost. Křehkost objektu autorka ještě zdůrazňuje zasazením motýlího křídla, pozdravu, který jí nechávají babočky na půdě, kam přilétají prožít své poslední hodiny. Celou konstrukci pevně rámuje kontext kreditní karty, všudypřítomné konstanty našeho současného fungování.

Mramor je v sochařství a při výrobě užitkových předmětů využíván především pro svoji pevnost a odolnost. Martin Verner se snaží tuto představu narušit a naopak hledá hranici pružnosti kamene. Prostřednictvím hlubokých zářezů nutí kámen se ohýbat a ukázat autorovi i pozorovatelům, jak daleko je možné v experimentu s materiálem zajít, než se ocitne za hranou svých možností. Limity objektů autor testuje i v jejich měřítku – od drobných, nositelných šperků se posouvá k naddimenzovaným objektů, které šperk připomínají už jen jako vzdálenou možnost interpretace.