Fakuta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

2015, 2017
fotografie

Zkamenělina je název, který má poukazovat na slovo zkamenět. Tedy zastavit se v pozici, která se stala v určitém momentu, ale okolní čas ubíhá samozřejmě dál a na zastavený pohyb, můžeme si představit například antickou sochu, se díváme v přítomnosti. Na sochu působilo mnoho živelných a historických událostí a my si všímáme nejenom původního gesta, pózy, ale i nových stop ve vrstvách sedajícího prachu. Obdobným způsobem můžeme nahlížet i na fotografii a na její obraz. V obojím případě je patrné, že stojíme před konkrétní věcí – objektem, která vznikla v určitém čase za přesných podmínek. Tato věc stárne a její vrstevnatost sedající paměti a odkazů se nově proplétá v kontextu čtení vizuálního obrazu. Fotografie pomačkaná a hřebíčkem propíchaná v rozích po skončené výstavě přináší souvislosti a vrstvy do instalace výstavy následující. Proto jsem pracoval s objekty opakovaně a dále je tak doplňoval novými souvislostmi z různých rovin vnímání času. Fotografie, především ta hmotná – existující fyzicky, uchová čas vzniku, stejně jako moment, na který ukazuje svým obrazem. Jak vzpomínka mizí z paměti, rozpadá se i fyzická konstituce samotné fotografie – blednutím obrazu i rozkladem papíru.

Motiv filtru, který je tématem souboru Untitled: Sky, se objevil již na první výstavě Zkamenělina (Dům umění v Českých Budějovicích, 2014) a je spojující linkou všech čtyř výstav uvedených pod tímto názvem. Na závěrečné čtvrté výstavě (Zkamenělina, Offformat, Brno, 2017) se pak objevila i fotografie modrého nebe, kterou jsem posléze vystavil s poničenými rohy v Praze v rámci skupinové výstavy (Futura, 2018).

Václav Kopecký (1983) je absolventem ateliéru Fotografie u Pavla Baňky FUD UJEP v Ústí nad Labem a ateliéru Fotografie u Hynka Alta a Aleksandry Vajd na UMPRUM v Praze.

Kontinuálně se zabývá fotografií nejen jako nástrojem k zrcadlení skutečnosti, ale jako fyzickou věcí, která zaplňuje prostor a mění charakter našeho pohledu. Analyzuje fotografii jako paměťové médium, s nímž se pojí specifická historie a technologie – ve svých výstavách odkazuje k uzavřenému světu, který funguje podle vlastních pravidel. Sám fotografie zpracovává klasickými postupy, jako by se snažil nostalgii spojenou s analogovou fotografií vytěžit na maximum. O fotografickém médiu uvažuje jako o způsobu nazírání na svět, k němuž hledá různé paralely, např. v podobě nalezeného otisku, záznamu světla, usměrnění pohledu. Analogicky pracuje i s instalací výstavy, např. když pomocí světlocitlivé emulze nechává na stěnách galerie vyvstat otisk její vlastní podoby.