Digitální media

Samostatná výstava Miroslava Haška Dlouho jsem se sám sebe neptal a zapomněl jsem všechny odpovědi v Domě pánů z Kunštátu v Brně 2015

Miroslav Hašek (*1988) patří k nejmladší generaci působící na umělecké scéně v Ústí nad Labem. Upozornil na sebe například výstavami v pražském NoD nebo DOXu, či na skupinové výstavě v Kunstraum Kreuzberg/Bethanien v Berlíně. V roce 2011 se stal laureátem celostátní studentské Ceny EXIT, kterou vyhlašuje Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde Hašek převážně působí. Do širšího povědomí se Miroslav Hašek dostal především jako tvůrce narativních videoinstalací, které se inspirují filmovou řečí. Typický je pro něj důraz na propracovanost a kvalitu obrazu, precizní střih a pečlivá práce na typovému výběru protagonistů jeho snímků. Hašek ovšem není autorem jen jednoho média, zabývá se také fotografií, tvorbou objektů a instalací jako takovou. Společný základ všech jeho uměleckých aktivit představuje zájem o vyprávění příběhu. Nejrůznější podoby narace jsou i námětem jeho výstavy v Domě pánů z Kunštátu. Výstava Dlouho jsem se sám sebe neptal a zapomněl jsem všechny odpovědi odkazuje k fenoménu privátní archeologie příběhů. Hledání odpovědí na rozličné otázky je podstatnou součástí našich životů. Ptáme se, proč toto ano a z jakého důvodu něco jiného ne. Pátráme v minulosti a toužíme znát běh budoucnosti. Tento mechanismus je vlastní také institucionálnímu rámci výtvarného umění. Metoda kladení otázek, která slouží k vymezení složitosti a rovin určitého problému, je pro současnou uměleckou tvorbu typická. Pro Miroslava Haška je však důležité pokusit se jasně formulovat i odpovědi. Svou prezentaci autor komponoval z několika nových, zdánlivě samostatných projektů, instalovaných v jednotlivých prostorech brněnské galerie. V úvodu se setkáme s konceptuálně propojeným skleněným objektem a velkoformátovou digitální fotografii nazvanou Strach z prázdnoty. Minimalisticky pojatá instalace umocňuje vnímání velikosti prostoru. Skleněný objekt, provedený na hranici luxusního artefaktu, znázorňuje psí nohu. Tu, která psovi na fotografii schází. Očekávání se zadrhávají. Následují velkoformátové videoinstalace Matka; Dcera, jejichž příběh je pouze zdánlivě stejný a jasně uchopitelný. Autorova schopnost vyextrahovat příběh do univerzálnosti a nadčasovosti spolu s vizuální čistotou a zřetelností obrazu mohou diváka znejišťovat a provokovat, přestože nijak neexperimentují s pohyblivým obrazem. Otázky se množí. V další místnosti galerie narazíme na fotografie Otázka viditelnosti, které citují nebo odkazují k různým uměleckým dílům či spíše entitám vizuálního chaosu, jež nás obklopuje. Pigmentová chyba kůže na spojených mužských rukou, Ofélie ve věku babičky Boženy Němcové nořící se do temných vod, květina tak dokonalá, že si nejsme jisti, zda je skutečná nebo digitálně vymodelovaná. Obrazy jako metafory otázek i odpovědí. Výstavu poté pomyslně uzavírá instalace Horror Vacui, ve které autor opět pracuje se skleněnými objekty a stojí na pomezí ready-made a postprodukčně uchopeného silného příběhu, jež je divákovi předestřen formou textového sdělení. Všechny tyto výše zmíněné roviny výstavy lze vnímat jako zkoumání povahy obrazové reprezentace v současné vizuální kultuře. Tato zobrazení mají různé účely a účinky a vzbuzují v nás rozličné škály pocitů a reakcí. Slovy i obrazy pojmenováváme, popisujeme a definujeme svět. Umělecká díla upozorňují na proměnlivost kontextu, demaskují původní předlohy nebo si s nimi pohrávají. Víc než kdy jindy je divák vybízen k experimentování s významovými rovinami, které přesahují zřejmý význam nebo reálný život. Eva Mráziková