Jan Kacar
Můj obraz je parafrází obrazu Guernica od Pabla Picassa. Má malba volně navazuje na postavy na Picassově obrazu. Místo ženy, která připomíná svým vyobrazením i pietu (naříkající žena s mrtvým dítětem v náruči), zde já umisťuji zcela jiný vztah matky s dítětem, než je truchlení. V obou verzích však je větší obětí dítě. Picassův býk je nahrazen rozparcelovanou krávou složenou ze sóji. Její hlava je oddělena od těla a stojí na stěně jako trofej. Kůň, který má symbolizovat bolest a španělský lid je zde vynechán a nemá přímý odraz sebe sama v mé verzi. Místo něho zde sedí muž v křesle (tzv. tílkař), kterému postupně odrůstají dolní končetiny. Ten částečně poukazuje na apatii a situaci, kdy člověk rezignuje na snahu se seberealizovat. K němu běží postava, která v originále utíka z hořícího domu. V mém případě jde o důchodkyni, které se prodlužují paže pod tíhou nákupních tašek. Žena přilétající se svícnem je mnou transformována do religiózně neutrálního nosiče znaků, které podstatně ovlivnili dvacáté století. Postava v levé části obrazu, která vzpírá své ruce v agónii je nahrazena rukama konzumentů, kteří se točí ve víru slevových akcí (kuře a hrnec od firmy Beck) – trend, který se postupně v naší kultuře vyrovnává fenoménu chatařství. Nad touto scenérií v originálu svítí světlo žárovky, která má symbolizovat světlo a vševidoucí „božské“ oko. Já ho nahrazuji průmyslovou kamerou. V dolním plánu se nacházejí kusy vojáka, po kterém zbývají jen tělo a jeho zbraň. Já tohoto vojáka nahrazuji crocsou (kus gumové obuvi, který dobyl svět). Tato bota je právě tím, co po nás zbyde – je nezničitelná. Nad ní je nápis „relativně prázdné místo“, který odkazuje ke Gadamerově gestaltické teorii umění, kde vnímá mezery a vynechávky jako místa, která podněcují divákovu představivost a protože se jich nikdy nelze zbavit – činějí pak dílo nevyčerpatelným.
