Julie Hrnčířová
Můj děda celý život shromažduje věci. Bere všechno, co mu někdo dá, anebo co kde najde. Úplně zničené i nové, nejčastěji polorozbité krámy, které už se nikomu nehodí. Sbírá opravdu všechno. Své nálezy ukládá do kůlen a na hromady, které má roztroušeny po celé zahradě. Kůlen má v této chvíli pět. Když se ho člověk zeptá, proč to všechno sbírá, jeho odpověď je „Může se to jednou hodit“. Rozhodla jsem se, že s dědou vytvořím funkční a obytný pokoj, který bude kompletně vybavený pouze z předmětů, které spolu najdeme a vybereme v jeho kůlnách a hromadách. S pomocí babičky a bratrance jsem v průběhu jednoho dne vyklidila jeden pokoj v jejich domě, kam jsem pak nanosila nábytek, oblečení a další drobné předměty. Pomalu jsem vytvářela pokoj, který se může jednou hodit... Celý průběh akce jsem zároveň natáčela jako dokument, ve kterém s dědou vybíráme a přemísťujeme krámy z kůlen a postupně je instalujeme do interiéru prázdného pokoje v domě.
