Kateryna Orunbaieva
Ve své bakalářské práci reflektuji osobní trauma, a to na základě autentického prožitku ve svém rodném domě ve městě Slavutyč, kde jsem při návštěvě rodičů v roce 2024 zažila dronový útok. Ve své audiovizuální instalaci pracuji s projekcí analogové fotografie — snímku, který jsem pořídila před mnoha lety a představuje pohled z okna našeho domu. Samotné médium projekce nám naznačuje osobní osvětlení vzpomínky, pohled na věci očima minulosti, promítání vlastního prožitku. Světlo dopadá na zrcadlo umístěné na dně nádoby naplněné vodou. Voda zde symbolizuje nestálost, nejistotu, znepokojení — ale zároveň i citlivost a emoce. Zvukový design, který je součástí instalace, představuje interpretaci mého traumatu. Zvuková vlna narušuje vodní hladinu a deformuje projekci — stejně jako trauma narušuje a přetváří moje vzpomínky. Tvořím instalaci, kde obraz a zvuk reagují jeden na druhý. Projekce se deformuje pod vlivem traumatického zvuku — stejně jako se moje vzpomínka na domovskou krajinu rozpadá pod tíhou válečného zážitku. Tato práce pro mě má terapeutický efekt. Sdílím osobní vzpomínky, velmi citlivé téma, a vpouštím diváka do svého vnitřního světa. Sdílím svojí úzkost a nejistotu v tom, co se dá očekávat od budoucnosti. Umění používám jako nástroj pro rozšíření zkušenosti a porozumění druhým. Médium zde slouží jako prostředek pro vysvětlení pocitů a vzpomínek na traumatické události, bez nutnosti přímého prožití těchto událostí.
