Martina Lišková
V souvislosti s tím, že bych v příštím roce měla ukončit studium, mne v poslední době velmi často napadají otázky ohledně mé profesní i osobní budoucnosti a nutí mne bilancovat mé studium a působení na umělecké škole. Cítím se nejistá. Přemítám, zda jsem se naučila vše, co jsem se naučit mohla. Pochybuji o svých znalostech a dovednostech. Cítím, že téměř každého studenta blížícího se k absolutoriu či samotného absolventa napadají otázky podobného typu. Právě proto jsem se téma rozhodla zpracovat a poukázat na nejistotu, kterou prožíváme. V průběhu posledních dvou měsíců jsem zrekonstruovala starý stůl a dvě židle, nábytek po našich rodičích. Toužila jsem si vyzkoušet něco nového, něco praktického. Vytvořit něco hmatatelného. Pracovat rukama. Výsledkem je jakási metafora mých aktuálních úvah o smyslu mého studia a mé dosavadní tvorby.
