Šárka Cvejnová
Důvodem, proč se chci zabývat osobním tématem, je to, že pokud zvládnu vizuálně uchopit situaci, která mi je nepříjemná, tak ji zpravidla lépe pochopím a lépe se mi s ní v životě pracuje. Zpočátku znám jen pocit, který chci ztvárnit a právě díky vizuálnímu ztvárnění se lépe vyrovnávám s konkrétním problémem. Přes nejrůznější představy siločar, přitahování se, celku, nefungujícího celku, jsem intuitivně došla ke konkrétní představě sádrové koule v prostoru, jež budu opakovaně rozbíjet a slepovat. A až v této chvíli, pro mě přichází rozbor problému. Zkusit najít důvod, proč jsem zvolila takovýto materiál či proces a pokusit se pochopit vlastní existenciální problém, se kterým by se ztotožnil třeba i někdo jiný. Popřípadě někdo jiný by mohl aplikovat objekt na jiný problém a hrát si s jeho významy. Stojím si totiž za názorem, že ačkoliv objekt může vycházet z marnotratného pocitu, možná až dětinského, tak se dá archetypálně aplikovat na globálnější a závažnější problém. Rozumím tomu, že tento objekt se může stát tak obecným, že bude klást mnoho otázek a možností a proto se pokusím odůvodnit moji verzi výkladu, avšak záměrně chci nechat prostor pro vlastní výklad vnímatele. Každá změna v osobním životě přináší prohloubení znalostí, zmapování světa a neopakovatelně tvoří historii a originalitu člověka. To vidím v rozbití a rozpraskanosti. Tyto segmenty vnímám jako světy, které se rozstříšťují. Segmenty však nejdou vrátit do původního neporušeného tvaru. Objevuje se touha po celku, a tak segmenty slepuji do původní představy (původního tvaru). U objektu dochází ke znovurozbíjení. Vnímám to tak, že změny přicházejí neustále. Častokrát se do nich vrháme dobrovolně, víme, že změna nastane, tušíme, co přijde, nevíme však, co se konkrétně stane. Do hry vstupuje náhoda, kdy nevíme, na kolik kousků se koule rozbije. Materiál sádra může odkazovat na nějaký model, což v tomto případě model také je. Bílá je abstraktní barva a snadná rozbitelnost sádry ve mně asociuje křehkost lidského bytí. Vždy ke konci práce doufám, že dojdu k nějakému svému částečnému rozuzlení problému. Materiál bylo to, co mi dalo odpověď. Pokud by se koule rozbíjela a slepovala donekonečna, tak by z ní zbyla brzy jen suť a prach a docela dobře by to mohlo symbolizovat chřadnutí lidského těla a smrt. To, ale není to, co cítím. Rozbitý tvar je potřeba pomalu nahrazovat novým materiálem. Je potřeba vytvořit vlastní materiál a vzdát se toho starého. Podle mého tyto pocity změny, opouštění dokonalého tvaru a potřeba si vytvořit nový vlastní materiál a zalít tím již neexistující místa může vystihovat věk člověka blížící se do dospělosti. Mírně doufám, že objekt, by nemusel být vnímán jako negativní destrukce, ale spíše jako nutná přeměna na něco jiného.
