Tomáš Hájek
Nejistota. V instalaci pracuji s dvěma stěžejními prvky. Prvním je umělá hlava, kterou nechávám volně bouchat o zdi. Tímto momentem reaguji na lidské pocity, kdy se člověk může cítit bezradně, metaforicky „bouchá hlavou o zeď“, se snahou přijít na způsob, jak se z osobních problémů dostat ven. Druhým prvkem je kresba uhlem na zdech, která může představovat labyrint. Princip konceptu se zde opakuje. Snaha najít cestu ven a hledání osobní podstaty jsou nekonečné. Kresbu doplňují hesla – specifické výkřiky do prázdna, které se mně, autorovi, často objevují v hlavě. Práce vychází z pocitů nejistoty, pochybování, znevážení. Instalace se zároveň stala ztvárněním různých výstupů z mé komfortní zóny.
