Digitální media

Jan Burian, Klauzury 2025/2026 LS

42. týden, zvuková instalace, 02:47 (2026). Práce o počátku, který není zapamatován a skládá se z dostupných střípků. O tom, jak rozhodnutí učiněná před narozením ovlivňují myšlenky dnes — ačkoliv pro ně není žádný důvod. Tato práce se jmenuje 42. týden, protože jsem se narodil dva týdny po termínu. První měsíce života jsem strávil v dětském domově, než si mě adoptovali rodiče, se kterými žiji dodnes a kteří jsou moje jediná pravá rodina. Instalace je ohraničena paravánem, který evokuje nemocniční prostředí. Je polopropustný. Můj příběh prosvítá, ale není úplně čitelný — protože může být i příběhem někoho jiného. Ústředním objektem je sluchátko, ve kterém divák uslyší rekonstrukci „střípků“ mého počátku — ozvuky porodu, telefonát z dětského domova rodičům, telefonát z auta cestou domů k prarodičům. Nahrávka je smyčka a návštěvník do ní vstupuje uprostřed. Kdo chce, zůstane tak dlouho, dokud si celý příběh nesloží. Stejně jako jsem si ho musel složit já. Jako si ho doteď skládám já. Nemám vzpomínku na to, jak jsem přišel poprvé domů. Nemám tu minulost. Mám jen rekonstrukci přítomnými prostředky, z doslechu, z vyprávění, z představ a fantazie. Pod celou nahrávkou bije tep. Tep je první zvuk, který ze mě po porodu šel — ne křik, mlčel jsem, nedýchal jsem, museli mě resuscitovat a tep byl to první, co mi nahodili. Fotografie je mojí první fotografií. Nevyfotila ji matka. Vyfotil ji dětský domov, aby rodiče věděli, jak vypadám. První snímek až ze třetího měsíce. Je to doklad dítěte, které v tu chvíli nepatřilo nikomu. To je 42. týden. Práce o počátku, který jsem si nevybral, a o tepu, který navzdory tomu pokračuje, i když neměl.