Digitální media

Lenka Tam Nguyen

Mrkvička (2023). V práci se věnuji tématu đồng dao, což je něco jako říkanka. Přesněji jde o ústní lidovou báseň vietnamských dětí, kterou si zpívaly při práci na poli. Patří sem písničky, texty ve hrách, ukolébavky a další. Nejčastěji jsou říkanky spojeny s dětskými hrami. Obecně jsou říkanky v dětských hrách v různých regionech obsahově velmi podobné, liší se pouze dialektem. Tato říkanka nemá hluboký význam, některé její části na sebe nemusí ani významově nenavazovat. Hlavním cílem je, aby se děti naučily mluvit a rozvíjet svoji fantazii.
Říkanka o mrkvičce je mi velmi blízká, protože mi připomíná dětství a moji matku v období, kdy mě učila mluvit. Nepamatuji si přesně, kdy jsem se říkanku naučila, přesto ji mám stále v paměti, i když si ji nepamatuji celou. Stejně tak moje maminka, která mě říkanku kdysi sama učila, si pamatuje už jen první čtyři věty. Hlas v nahrávce patří mému dvouletému synovci. Celková naivita je zdůrazněna také tím, že on sám nechápe úplný význam slov, která používá.
Ve své práci se dlouhodobě zabývám tématem zachování identity. Přestože naše rodina žije v Čechách, tak se stále snažíme naučit další generace to, co jsme se my, jako děti, naučily ještě ve Vietnamu. Pro mě je uchování tohoto vztahu velmi důležité. Vracím se tím ke svým kořenům. V animaci se prolínají vietnamské a české motivy. Použila jsem fotografie mé rodiny z Vietnamu i z Čech.

Trailer, MFDF Ji.halava, 2022: https://www.ji-hlava.cz/filmy/narodime-se-a-vyrosteme

Narodíme se a vyrosteme (2022). Natočila jsem video, jak stojím uprostřed rozcestí na silnici. Je to jako nepřímá vizuální reprezentace mě samotné uprostřed života plného možností. Text jsou myšlenky, které se mi pořád honí v hlavě. Rozhodla jsem namluvit svou myšlenku jazykem, který neznám dobře. Ten zmatek je jako můj život. Stojím uprostřed rozcestí a nebezpečí stále číhá kolem. V dnešní době, kdy máme tolik možností, je najednou těžké vybrat tu nejvhodnější. A my ani nevíme, co je nejvhodnější. To je jakýsi neviditelný tlak, kterému ne každý v předchozí generaci rozumí. Všechno je neviditelný tlak, který je těžké vyjádřit slovy.

Who are they? Už rok je pohled z mého okna vždy tak podobný. Čas ubíhá, lidé přicházejí. Vidí známá i neznámá jména, která se pravidelně obměňují. Je to smutný příběh, ačkoliv nyní tak běžný. Někdy mám pocit, že náš současný stav je jako sen. Už trvá více jak rok. Při pohledu na jména zesnulých jsem litovala zemřelé i jejich rodiny, ale život přeci tvoří i nesčetná odloučení a ztráty. (2021)

Lenka Tam Nguyen, Bakalářská práce 2024