Vymyslet si na konci studia vlastní absurdní profese, kterým bych se chtěl věnovat, a získat za to ocenění

Petr Kubáč (1995), absolvent magisterského studia ateliéru Digitální média Fakulty umění a designu UJEP, graduoval site-specifickou video instalací, kterou přizpůsobil dispozicím protileteckého krytu v prostorách Domu kultury Ústí nad Labem. Ve své diplomové práci se trefně, a přitom vtipně a s chytrou nadsázkou vyrovnává s generačními tenzemi mladých tvůrců dvacátých let 21. století a prostřednictvím autorské vizuální glosy komentuje limity uplatnění absolventů uměleckých vysokých škol. Za svou práci získal Cenu absolventa za magisterské studium spojenou s měsíčním stipendijní pobytem v bavorské instituci Schafhof – Europäisches Kunstforum Oberbayern ve Freisingu.

Portfolio Petra Kubáče, včetně diplomové práce: kubacpetr.cz

Petře, ty jsi dostal Cenu absolventa magisterského studia za svoji diplomovou práci, v rámci které jsi reflektoval různé absurdní profese. Co tě k tomu vedlo?
To bylo dané právě charakterem písemné části diplomky. V rámci teoretické části jsem řešil vztah mezi fotografií a pohyblivým obrazem a už na začátku jsem věděl, že výstupem by měla být videa, která vypadají jako fotografie, nebo naopak fotografie, která vypadají jako videa.

Takže jsi to zpočátku bral přes formu a k obsahu jsi teprve docházel?
Ano, protože u nás na fakultě je to tak, že nejprve odevzdáváš text, který má víc jak třicet stran a musí být odborně podložený, a na základě tohoto textu bys měl (ale ne úplně striktně) vytvořit dílo. Tedy ze začátku jsem opravdu řešil onu formu, protože jsem prostě do poslední chvíle nevěděl, co vlastně budu dělat. Ale už v tu chvíli jsem řešil úzkost a tíseň z toho, že dostuduju, dostanu diplom, a tím překračuju hranici bezpečí školy. Probudím se do světa, v rámci kterého, když chci zůstat v oboru, řeším prekarizaci pracovních pozic, která je teď momentálně v kulturní oblasti dost silná. Tak jsem si říkal, proč vlastně ve své diplomové práci neřešit to, co budu dělat po ní. Student umělecké vysoké školy má pár možností, například zůstat na fakultě a dál studovat, nebo skončit někde v některé z kulturních institucí, kde má málokdy nějaký úvazek, který by stačil na plnohodnotné žití, a pak třetí, tedy upíchnout se úplně v jiném oboru. No a tak jsem si řekl, že v tom díle tedy budu řešit ty jiné možné obory.

A tys to tedy pojal tak, že jsi vytvořil imaginární profese, které jsi audiovizualizoval v rámci hledání vlastní profesní identity. Jak jsi k těm jednotlivým profesím došel?
Já jsem byl vždycky takový dost naivní a hodně pohádkový. A říkal jsem si, že díky škole jsem se naučil strašně moc věcí, které jsou pro mě důležité, ať už technických, řemeslných… víceméně cokoli. A v tuhle chvíli bych vlastně mohl vzít většinu profesí, které se nabízejí. Ty se prostě za běhu doučím a mohu je dělat. Fakulta mi v tomhle dala prostě dobrý základ.

Mohl bys tedy říct, že ti škola dala i dobrý řemeslný základ?
Určitě. Já jsem v dílnách na FUD strávil celých svých sedm let studia – trochu jsem to protáhl. To je právě to skvělý, že můžeš zajít do dílen, můžeš si tam vyřezávat, můžeš tam pracovat s kovem, můžeš tam dělat cokoli a dílenští ti pomůžou a vysvětlí ti, jak a s čím pracovat. A jak jsem si říkal, že teoreticky mohu dělat cokoli, tak jsem k tomu přistoupil sebekriticky a s nadsázkou. Došel jsem k profesím jako je například bača racků na komunální skládce, psycholog shořelých stromů v lese po lesním požáru apod.

Počkej, tedy jedná se o profese, které bys opravdu chtěl dělat?
Ano, tak to je. Jasně, že mám samozřejmě určité své favority, vymyslel jsem přibližně patnáct profesí a z nich jsem nahrál sedm a vystavených jich bylo jen pět, protože jsem měl malou místnost a víc by se jich tam bohužel nevešlo. Na výstavě Diplomky FUD 2023 jsem prezentoval, jak jsem již zmiňoval, baču a psychologa, dále pak kupce se sny, lektora strategického růstu v lesní školce a číšníka v lesní oboře s jeleny a laněmi.

A jak jsi udělal výběr? Byly to tvé favorizované profese, nebo jsi spíš cílil na zajímavost pro návštěvníka výstavy, případně jsi měl jiné kritérium?
Všechny vystavené profese provází přírodní prvek a odehrávají se v přírodě bez lidí. A buď jsou tam zvířata, nebo jen krajina. Vlastně jsou to profese, které by mohl člověk dělat bez toho, aby byl zapojený do současného světa. Potřeboval jsem jich vybrat pět, a když zbylé dvě byly natočené ve městě, respektive nějak ukotvené ve společnosti, tak se to nabízelo. Chtěl jsem to nechat čistě u té přírody a ani jsem nakonec současnou civilizaci prezentovat nechtěl. Protože právě fakt, že lidi se naučili přetvářet přírodu dle svého obrazu a manipulovat ji, je pro tuto práci strašně důležitý.

Když se obecně podívám na průřez tvé tvorby, kterou mimochodem prezentuješ na svých stránkách (viz odkaz pod rozhovorem), tak mám dojem, že tvými díly jde linie témat jako je hledání identity, zpomalení, distanc mezi člověkem, potažmo tebou a současným zrychlujícím světem, který určuje dopředu cestu a diriguje ti životní rytmus a styl. Co za tím vším stojí, jaká zkušenost?
Než jsem nastoupil na FUD, tak jsem měl vystudovanou střední školu se zaměřením na číšníka, a přišel jsem úplně do nového světa, kde se mi otevřely zcela nové možnosti sebevyjádření. A to, co jsem vždycky slýchal, že „ten Peťa, ten je prostě trochu bláznivej a má si ty svoje světy“, tak tady jsem se najednou setkal s přístupem „ano, tady nás to zajímá“. Fantazie u mě vždycky funguje a fungovala. Upřímně, při prvních klauzurách jsem vůbec nevěděl, co dělám, protože jsem nikdy nedělal umění. Fotografii jsem uměl jen jako samouk a až Silvie Milková (odborná asistentka ateliéru Fotografie) mi ukázala nové možnosti, a hlavně jsem získal znalosti, jak tvořit dílo, aby bylo schopné promluvit ještě k někomu jinému. Chytil jsem se té obecnosti, tedy toho, že co řeším já, tak může řešit i spousta dalších lidí. A podle mě je důležité sdílení: já mám nějaké své téma, které v sobě řeším, to vizualizuju, pak se na to někdo podívá a řekne si: „OK, to je vlastně téma, které se mě dost dotýká.“

Přišel jsi z hotelovky na uměleckou Fakultu umění a designu, co to pro tebe obnášelo? A co jsi musel i prakticky pro to udělat?
Já jsem měl mezi střední a vysokou školou rok pauzu, kdy jsem byl v Anglii na zkušenou s ruksakem, a tam jsem si uvědomil, že bych rád dal fotografii víc než jen jako samouk. V tu chvíli, když jsem se hlásil, jsem měl jen očekávání, že jdu na vysokou školu, kde konečně budu studovat obor, který mě bude bavit. Vlastně i portfolio, který jsem měl, bylo z mého dnešního pohledu strašný a nejspíš jen díky Silvii Milkové jsem se myslím na školu dostal. Říkala mi, že to, co bylo dobré na mých přijímačkách, byl text, který jsem napsal jako esej. A díky tomu jsem byl nejspíš přijat. No a pak se mi opravdu otevřel úplně nový svět. Je ale nutné podotknout, že naše škola funguje dost odlišně než ostatní vysoké umělecké školy. Je to dané tím, že máme méně studentů a tím je i výuka jako taková více individuální. A s tím je spojen i důležitý fakt, že fungujeme jako malé uskupení lidí, v rámci kterého se téměř všichni navzájem znají. Já jsem hned od prvního semestru našel přátele, kteří se mi stali rodinou a se kterými jsem neustále procházel všechny strasti a radosti života.

Jak funguje obecně na FUD spolupráce mezi vedoucím ateliéru, odborným asistentem a studentem? A klidně se neboj být i kritický.
Já mám v tomhle jenom dobrý zkušenosti. Když jsem byl na bakaláři, tak mě víceméně Silvie Milková a pan Jasanský protlačili vším možným a otevřeli mi věci, o kterých jsem nevěděl, že bych je mohl někdy dělat. Ono to vlastně bylo na takové bázi, že mě Silvie pořád a pořád učila, a přitom já jsem si vůbec ten proces neuvědomoval. A pak, když jsem po Erasmu přecházel do ateliéru Digitální média k Michaele Thelenové a Radkovi Janderovi, tak jsem tam už šel jako student umění. Věděl jsem, jak o věcech uvažovat a jak je konzultovat. Obecně to funguje tak, že ty sice konzultuješ s vedoucím a asistentem, ale ostatní studenti by se měli zapojit, protože jejich názor je více než relevantní. V rámci magisterského studia jsem tedy už věděl, co chci dělat, jakými tématy se chci zabývat a že potřebuji znát ostatních názor a obecně jejich pohled a přístup. A v téhle fázi mi to vyhovovalo. V ateliéru Digitální média jsou otevřeni úplně všemu a jakékoli formě. Když tam přijdeš, tak oni vezmou, že je to tvoje téma, a když to dává smysl, tak do toho příliš nemluví, ale rozvíjí se společně celá ta myšlenka. Na formě v první fázi ani tak nezáleží, to je spíš až následující věc. V ateliéru Fotografie naopak převládalo, že výstupem by měla být fotografie. I když ani já jsem vlastně fotografii celé bakalářské studium moc nedělal, takže zase tak radikální to samozřejmě není.

Cena absolventa magisterského studia je spojena s měsíčním stipendijním pobytem ve Freisingu v instituci Schafhof – Europäisches Kunstforum Oberbayern. Už jsi přemýšlel, jak stáž využiješ?
No… přemýšlím o tom hodně, protože já jsem sice moc rád, že jsem ji dostal, ale v tuhle chvíli jsme zase u té práce. Když máš být na pohovorech a říct někomu, že měsíc budeš někde na rezidenci… není to úplně v pohodě. A už se mi třikrát stalo, že mě kvůli tomu nevzali.

Vidíš, takže to může být i trochu překážkou.
No pro absolventa magisterského studia určitě. Ale na bakaláři je to asi jiné, pokud ten člověk pokračuje ve studiu. Samozřejmě těším se tam moc, už mám i víceméně vymyšlené dílo, na kterém bych tam chtěl pracovat. Ještě jsem se teda nerozhodl, kdy tam pojedu, ale těším se tam opravdu hodně, protože je to na samotě, je tam krásné prostředí, podle fotek také super ateliér. A hlavně mně jsou blízké hory a lezení po horách a kousek je ferratový ráj u Hallstattu. Takže jsem přesvědčený, že si alespoň jednou týdně odskočím do Rakouska něco vylézt.

Rozhovor vedl: Tomáš Suk
Profilové foto: Radek Jandera