Na Kurátorská studia na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem jsem nastoupila s touhou si prakticky vyzkoušet, co pozice kurátora s sebou přináší. Lákala mě možnost studovat v těsném sousedství uměleckých ateliérů, být u zrodu nových projektů, podílet se na těch již nastartovaných jako i sledovat proces umělecké tvorby jednotlivých studentů, umělců a osobností, kterých je na FUD celá řada, přicházet s nimi do každodenního kontaktu, spolupracovat, a zvláště tedy společně sdílet tu jedinečnou atmosféru prodchnutou neutuchající tvůrčí energií.

Studium jsem absolvovala v roce 2011 jako teprve druhý ročník v řadě po otevření studia. Už na začátku jsem vítala příležitost si vyzkoušet přípravu výstavního projektu na vlastní kůži, od fáze počátečního formulování jeho koncepce přes nezbytné přípravy a organizaci, komunikaci s umělci, instalaci až po konečnou realizaci v současné Galerii Emila Filly. Právě dimenze reálné výstavy vidím jako klíčové pro skutečnost studia, aby dostálo svému názvu. Pozice kurátora totiž v sobě ukrývá velký potenciál, zároveň i poměrně širokou škálu nejrůznějších činností, jež však nemusí být hned od počátku patrné. Osobně si velmi cením toho, jak aktivně jsme se mohli zapojit do jednotlivých aktivit fakulty, ať už to byly různé dlouhodobější projekty, výstavy, ediční aktivity, které fakulta vyvíjela a nám tím poskytovala jedinečný prostor získat zkušenosti přímo ještě v průběhu vlastního studia.

Činorodosti profese se snažím využívat neustále a v partnerském dialogu s umělcem či autorem výstavní koncepce a dalšími členy týmu (architekt výstavy, světelný designer, grafický designer) posunovat výstavní projekt ještě dál a podporovat tím původní záměr a vlastní tvůrčí proces o další stranu, která vystavujícímu umělci vlastně ani příslušet nemusí a je právě v rukou kurátora. Osobně se snažím vždy citlivě naslouchat a porozumět svému partnerovi, věnovat vzájemné komunikaci a rešerším potřebný čas, aby se nám pak společnými silami a ve vzájemném souladu podařilo do výstavy vnést to, co jí náleží, současně ji i aktualizovat o další podněty a možnosti, které jí ve výsledku mohou dodat ještě něco dalšího, co ji významně obohatí. To se mi potvrdilo jak s Magdalenou Jetelovu nebo Jozefem Jankovičem při přípravách jejich samostatných výstav v Muzeu umění Olomouc, tak i v rámci výstavy Zbyňka Sekala s její autorkou, Marií Klimešovou. Právě otevřenost a vzájemná důvěra se může přetavit ve zvláštní souhru, jíž výstava získá své kouzlo, pohledem sotva patrné či popsatelné, ale o to silněji působící, navíc i směrem k jejím návštěvníkům.

Olga Staníková, kurátorka moderního a současného umění v Muzeu umění Olomouc