„Najednou jsem zjistil, že jsem v neznámém prostoru. Podíval jsem se dolů za sebe a na levé straně na dně řeky leželo mé mrtvé tělo. Při pohledu na tělo jsem věděl, že bylo moje a že jsem v něm ‚bydlel‘. Zvláštní bylo to, že nic jsem k němu už necítil. Neměl jsem potřebu ho zachraňovat a oživovat. Vůbec jsem nerozuměl tomu, co se to děje. Nerozuměl jsem tomu, proč nejsem mrtvý… Najednou jsem začal klesat jakýmsi ‚černým prostorem, tunelem‘, aniž bych to chtěl a ovládal. Po chvilce jsem se ocitl v obrovském ‚růžovožlutém prostoru‘… Zjistil jsem, že se cítím úplně normálně jako já, celý duševně i duchovně. Normálně jsem myslel, uvažoval, měl pocity – cítil jsem celou svou identitu, pouze jsem neměl fyzické tělo. Pocítil jsem, že tady jsem jednou už byl a že tady jsem ‚doma‘! Byl to jasný a krásný pocit Byl jsem tam sám, nikoho jsem neviděl. Najednou přišel pocit, že tam někdo je! Otočil jsem se a tam bylo obrovské světlo ve tvarech lidské postavy. Velmi moc zářilo…“

Text anotace je citací z rozhovoru Hany Bruštíkové s Janem Boštíkem z Myslibořic u Třebíče
[zdroj: https://klatovsky.denik.cz/zpravy_region/hleda-lidi-kteri-byli-mrtvi-a-ted-opet-ziji.html]