Aniž bychom si vůbec dokázali představit, co se během následujících týdnů přihodí, začali jsme v prvních týdnech letního semestru diskutovat o úloze nových médií v současném výtvarném umění i v našich životech. Mimo jiné o tom, jak se často proměňuje charakter výtvarných artefaktů s ohledem na jejich „fotogeničnost“ za účelem sdílení na sociálních sítích. Kladli jsme si otázky, jestli už umění není natolik podmíněno potřebou okamžitého zviditelnění, že vědomě potlačuje svou dosud dominantní fyzickou podstatu a proměňuje se v entitu jednoznačně upřednostňující potenciál instantního zaujetí. Nikoho z nás nenapadlo, jak aktuální toto téma bude o měsíc, dva později… co se s předmětem našich diskusí stane ve chvílích, kdy veškerý fyzický kontakt bude přechodně znemožněn a kouzlo lidské „chemie“, pozdvihnutého obočí, významného povzdychnutí obočí zůstane uvězněno v limitovaných možnostech e-learningů, streamů, vlogů a videokonferencí… studenti našeho ateliéru zůstali uzamčeni ve stěnách svých domovů – od Uralu, přes Turecko, Bulharsko, ústecké koleje a priváty až po španělskou Valencii. Nastalo velké ticho a po něm hledání nových forem uměleckých výpovědí i mezilidské komunikace. Tyto prožitky jsme se snažili přetavit do podoby online prezentace, která odráží náš stesk po intimitě běžného ateliérového setkávání i návštěvách galerií…
Zdena Kolečková
